Zrzavej I.

Jen na úvod - už 8 let žijeme v laskavém poddanství kocoura jménem Zrzavej, který z nás v našem domě udělal trpěné podnájemníky  Vyklubal se z něj grafoman, už dva dny mi kouká přes rameno celý nedočkavý, abych mu prej předala slovo

Abych se vám nejdříve představil. Jmenuji se Zrzavej a jsem naprosto výjimečný kocour. Výjimečně krásný, výjimečně chytrý, mimořádně přátelský, výjimečně statečný a hlavně výjimečně skromný To jsem já, celej Zrzavej.

A protože jsem přátelský, rád se s vámi podělím o příhody ze svého úžasného života

Abyste si teda nemysleli, že jsem nějakej šlechtic ze zazobané rodiny – ke všemu jsem se dopracoval vlastním fištronem. Mámu a sourozence si už nepamatuju, jen, že jsme bydleli v koutě pod balkonem za jakýmsi panelákem. Přece jen je to nějakých 12 nebo 14 let. Jak jsem se začal rozhlížet po světě, zjistil jsem, že existují dvounožci a někteří z nich plní mističky za panelákem. Aha – dvounožec rovná se jídlo. Už tehdy mi to pálilo. Jednou jsem se zatoulal až k předměstské sámošce a přidal se k jedné takové dvounožce, co jí to z tašky krásně vonělo. Nasadil jsem své přirozené charisma a vetřel se k ní do domečku. Netrvalo dlouho a stal jsem se panem domácím, zabral území okolních zahrádek a postupně se seznamoval se sousedy. Jedna taková, hned vedle, byla na té zahrádce imrvere, furt cosi kopala, hrabala, sázela, docela sranda ji pozorovat. Dokonce se zkusila seznámit, ale pořádně jsem jí zadními drápy vysvětlil, že pravidla seznamování určuju já. Pochopila.

Jenže za pár let se domácí odstěhovali a v domku zůstal jejich mladej. Furt někde lítal, misky většinou prázdné, na noc mi nikdo neotvíral do teplíčka.... To už jsem se sousedkou docela kamarádil. Dávali jsme si spolu kafe a cigáro na verandě, pokecali, občas nabídla nějakou dobrůtku, netrvalo dlouho a pochopila stav věcí a já dostal,  zatím jen na verandě, svou stále plnou misku. Jak se blížila zima, občas mě pustila ohřát do domečku. A opět nastoupilo moje charisma – způsobný host, který neudělá nepořádek, občas se přilísnout, mrknout očkem, zkrátka kinderstube - za tři dny jsem měl svůj nový pelíšek. Ani netrvalo dlouho, než jsem se stal opět panem domácím. Výchova koček je poměrně snadná, do týdne uměli všechno, co potřebuji. Moji současní podnájemníci už 8 let respektují veškerá moje přání a snášejí mi modré z nebe. Abych  je teda nepřechválil – občas se nějaký zádrhel vyskytne, ale mám to pod kontrolou.

Teď jdu plnit svůj denní plán odpočinku, ale nebojte, brzo zase napíšu