Vodáci 4
V roce 2019 vybrali admirálové Otavu, pojedeme od Sušice. Zajásala jsem, protože Šumavu mezi Sušicí a Kašperkami z let minulých docela znám a ráda se tam vracím. Ten rok jsme nevezli loď, tři týdny před operací páteře jsem nebyla zrovna ready a Pavel se taky necítil ve formě. Ale vodu a kamarády jsme si nemohli nechat ujít. Ze všech kamarádů jsme to měli nejdál, tak jsme v sobotu vyjeli s časovou rezervou a jako vždycky byli na tábořišti první. Zabrali jsme plácek, abychom se vešli všichni pohromadě a zašli si zpříjemnit čekání na pivo. Telefonáty, že se kamarádi pomalu blíží – vrátili jsme se navigovat je na zabraný plac a ejhle, rodinka se čtyřmi dětmi se mezitím uvelebila zrovna uprostřed. Po slušném vysvětlení, že nás bude větší společnost se přesunuli kousek vedle, Pavel se tvářil, že se ho to netýká, ale tvářil se tak nějak potměšile. Kamarádi se začali sjíždět, navzájem se vítali a vítali se i s vetřeleckou rodinkou. Byl to totiž Ondřejův syn Radek, takže náš věkový průměr 68+ se díky třem holčičkám a dvouletému klučíkovi rapidně snížil. Dělali si potom ze mě celou vodu legraci, jak jsem je prý chtěla vyhnat.
Sobota pomalu dospěla k večeru, nastal čas na táborák, kytary a vyprávění dlouho do noci. Pavel zavzpomínal, jak se kdysi v pravěku, v mladých letech cvakl na jezu, loď se zašprajcovala a než mu ji kamarádi pomohli vyprostit, byl tak podchlazený, že ho rychlá odvezla do místního špitálu. Když se podle svého uvážení cítil natolik dobře, aby se vrátil ke kamarádům, namočil sestřičce za zády teploměr do čaje, nechal se propustit a večer u táboráku ho kamarádi doléčili rumem.
Nedělní svěží ráno, opar od řeky se rychle rozplynul, v kotlíku bublala voda na kafe, holky vyhnaly z domácích buchet mravence a my pomalu dezombizovali. Při průměrném věku naší party dáme dohromady docela slušnou sbírku diagnóz od operovaného srdce, přes reoperaci kyčlí, kovové koleno, dnu, mírné následky CMP, několik operovaných kolen, operovaná páteř, vyhozené plotýnky – nějaké revma je proti tomu bagatelní. Proto každé takové ráno, kdy se dokážeme vyhrabat ze stanů a postavit na nohy je s každým přibývajícím rokem úspěch 😊😊
Admirálové rozhodli, že ještě neděli strávíme v Sušici, uděláme výlet do města a na rozhlednu Svatobor. Karel, který před cca 50 lety v Sušici vojančil se prohlásil za znalce místního prostředí a že povede naši kolonu. Ovšem zrada, za ty roky přibylo několik kruháčů a vyrobili tu pár jednosměrek. Karel, veden vzpomínkami nás celkem plynule provedl městečkem, ale poslední kruháč naše pětiautová kolona čtyřikrát objela, než si rozmyslel, kudy odbočit. Následné kritické připomínky odrážel s tím, že nám chtěl dopřát panoramatickou prohlídku Sušice a my nevděčníci jsme to neocenili
Opět večer u táboráku, probírání denních příhod a plánování příštího dne a v pondělí ráno drsné probuzení. Sušické tábořiště je poměrně úzká nudle podél Otavy ohraničená náspem, po kterém vede cyklostezka a za ní velká skládka klád. Cca 20 metrů od našich stanů začal pracovní den na skládce dřeva – motorové pily, nakladače, kamiony. Nejvyšší čas popojet dál po proudu, další tábor pod Rabím. Převezli jsme auta, vrátili řidiče k lodím a zatím, co kamarádi pokračovali po řece, my vyrazili zahoubařit na Humpolec, znovu vzkříšenou vesničku uprostřed lesů, kam nevede ani silnice. Nic moc nerostlo, ale šumavské lesy, vyhlídky z planin - užívali jsme si to. Potkali jsme rodinku která nám hrdě ukazovala plný košík krásných hřibů. Bylo mi líto je zklamat, ale svědomí mi nedalo, tak jsem jim vysvětlila, že se jedná o nejedlé, až mírně jedovaté hřiby kříště. To jejich zklamání, fakt mi jich bylo líto
