vodáci 3

 Vodáci 3

Ten rok nastalo léto hned po zimě, v půli května třicítky horka, tak admirálové rozhodli, že se namočí lodě už na rozplavné. Část party je z Kamýka a okolí, tak jasná volba – bude se píchat Kamýcká přehrada. Píchat stojatou vodu je docela otrava, tak Viky s Jeníkem a Arnošt s Lucií odzimovali svoje motorové jachtičky, aby mohli vzít do vleku ty, co už to nebaví.  Vyrazili jsme ze Solenic – flotila kánoí vyplula, já čekala, než pro mě dorazí jachta. Ten pocit – budu se plavit na jachtě :D Jachta dorazila, Arnošt s Lucií mě nalodili a vyrazili jsme. Za první zátočinou jsme objevili Petra s Matějem, koupali se, kánoe nikde, chvilku trvalo, než kapitán pochopil jejich zuřivé mávání, ztišil motor a zabočil k nim. Prý Petr podcenil jarní kontrolu lodě, ve které zimovaly ve stodole myši, kánoe je někde na dně, však místní kluci si ji vyloví a ve stodole je na léto ještě jedna rezervní. Tak už nás bylo na jachtičce pět. Pokračovali jsme dál a vstříc nám supěla z posledních sil jachtička Jeníka a Viky, kdeže jsme, kánoe už jsou na půl cesty ke zdymadlu. Jenže další zdržení, dojeli jsme Pavla, který se loudal svým tempem a nevypadal zrovna nejčerstvěji. Kapitán zkušeně zamanévroval, hodil mu lano a pokračovali jsme. Pomalu ubíhající panorama lesnatých břehů přehrady, sem tam malebná skála a najednou pocit dejavue – tuhle skálu přece znám. Ne, to není možné, jsem přece v rukou zkušeného kapitána. Ale za chvíli Petr s Matějem přestali věnovat pozornost správné teplotě piva a začali nahlas pochybovat, jestli se prý náhodou nevracíme do Solenic. Kapitán zrevidoval kurz, otočil jachtu o 180° a přece jen jsme dorazili ke zdymadlu, kde už všichni čekali. Řeknu vám, pro suchozemce je zdymadlo zážitek. Sice jsem to občas zahlédla v nějakém dokumentu, ale být přímo ve zdymadle, to je tedy něco. Ještě kousek řeky do Velké a v místní hasičárně už čekaly plné stoly, protože jsme lišácky spojili rozplavnou s oslavou Karlových sedmdesátin.

Ten rok byla vůbec bída o vodu. Blížil se poslední týden v červenci, žádná řeka sjízdná, nezbývá než píchat Orlík. Sraz byl v Podolsku, jachtaři že vyrazí s jachtami z Kamýka, večer se přidají k ostatním a další dny se budeme potloukat po Orlíku. Nastal večer, táborák nebylo kde rozdělat, ale místní stánek měl spoustu stolů a lavic a studené pivo a vůbec jim nevadilo, že chlapi naladili kytary. Do toho telefonát, jachtaři jaksi nestihli poslední výtah nahoru na Orlík, tak že přenocují na lodích. Neupřímně jsme je politovali a aspoň do mobilu zahráli pár písniček. Dorazili až druhý den odpoledne – Orlík v noci snížil upouštění, hladina pod hrází klesla a jachty ztroskotaly na suchu. Nezbylo než počkat, až se zase zvýší průtok. Lucie s Viky dramaticky líčily, jak se z jachet sedících na dně a tím pádem nakloněných snažily v noci neskutálet, jak je obhlíželo stádo krav a přitáhlo sebou hejna ovádů a co bylo nejhorší, chlapům zteplalo pivo. Další dny vodáci píchali Orlík, já s Pavlem jsme si odskočili na Šumavu zahoubařit a scházeli se v kempech na večerní posezení. U soutoku s Otavou jsme se rozloučili, kamarádi to dojeli až do Kamýka a my domů na Moravu

.