Zrzavej VI.

Tak jsem včera po delší době svolal večerní poradu. Už bylo na čase upevnit morálku služebnictva. Věčně čučí do noťasů, každý ve svém koutě. Ne, že bych nedostával pravidelně misku s kapsičkou a čerstvé mlíko., občas i čerstvé masíčko. Jenže je takové divné smutno a mrzuto. Jejich kamarádi, kteří mě tak obdivují, přestali chodit na návštěvu, taky mi docela chybí. Říkaji tomu sociální izolace, někdy taky koncetrák kovidovej. Poseděli jsme teda nad suchým bílým a bezva pokecali. Taky jsme přes takovou malou placatou věc povídali s kamarády. Mohli by mě občas vzít sebou za těmi jejich kámoši. Asi se ale bojí, abych je nevyměnil za poslušnější podnájemníky. Ráno pak byla docela sranda, když panikařili, že mají kovida. Naštěstí to byla jen kocovina.

Mají ale docela odvážné kamarády, přímo rebely. Koncentrák nekoncentrák, je pátek, čas obnovit tradici kytarových večerů. Jak jsem se už dřív zmínil, jsem kocour všestranný. Moji podnájemníci se mi starají o rozmanité rozptýlení a vzdělání. A ty páteční kytarové večery docela můžu. To dorazí strejda s tetou, strejda s podnájemníkem naladí kytary a jedou jednu za druhou. Fakt teda, že jsou dost monotématičtí – samé country písničky, ale když rozjedou Sedmnáct dnů nebo Skálu, dá se to poslouchat, občas I přimňouknu. Na nějaké poznámky, že je to falešně, nedbám, zas tak moc tomu ti dva nerozumí  Strejda mi vždycky půjčí kytarovej pelech, je to pohověníčko  Akorát poslední dobou brnká jen podnájemník, prý trénuje, aby byl lepší než strejda, až skončí ten zatracenej koronáč. Podnájemnice sice říká, že jí brnká na nervy a zdrhá k těm svým kabelkám do ateliéru. Prej ateliér – dílnička zabordelená hadrama, ze které mě vyhazuje, že k těm nitím, co jsou všude, nepotřebuje ještě moje chlupy.