Vodáci 2

Vodáci 2

Asi bych měla časově navázat na předchozí příběh. Jenže.....za těch devět let jsem partou vodáků projela tolik řek a na každé se událo tolik příhod a poslouchala jsem tolik vyprávění z let předchozích, že mi to v paměti splývá a namátkově se vynořují příhody bez časového a místního zařazení.

V partě se ze těch skoro 50 let vystřídala spousta lidí, ale jen cca 15 jezdí dodnes. Vnímám to jako něco velice vzácného, celoživotní přátelství lidí různých profesí spojených láskou k řekám.

Každoročně poslední týden v červenci se jede na vodu. Která řeka se pojede se rozhoduje den před odjezdem podle stavu vody. To znamená, že admirálové připravují několik verzí itineráře. Poslední roky se přiměřeně přibývajícímu věku zkracují denní úseky, ale podstatné – společný týden "na vodě" plný legrace a zážitků zůstává beze změn. A protože jeden týden v roce je málo, přidala se k tomu tradice jarních rozplavných a podzimních doplavných, takový nášup společné zábavy, kde se plánuje nová sezona a hodnotí ta uplynulá.

Další rok po nepovedené Berounce se jela Vltava od Vyššího Brodu. My dorazili o den později, kamarádi už měli za sebou sjezd do Rožmberka, kde nechali lodě a vrátili se zakempovat do Vyšáku. Vody bylo málo, spousta ostatních vodáků to vzdala, ale my měli v partě Karla, emeritního hrázného z vltavské kaskády. Nějak zapůsobil na bývalé kolegy, ti usoudili, že je čas na regulaci hladiny Lipna a ráno jsme na vyplutí měli vody dost. Ráno jsme převezli auta do další štace Spolí, cestou vysadili část party v Rožmberku a vrátili se za nimi autobusem. Pavla jsem našla chladícího si nohy řece, pěkně opečeného, v honbě za bronzem si uhnal úpal. V tomhle stavu jsem odmítla být háčkem na vratké laminátce, kluci ji tedy vzali do vleku a my si půjčili stabilnější gumák. Plavba po horním toku Vltavy byl pro mě nezapomenutelný zážitek. Krásné zalesněné údolí, vody tak akorát, abych se nebála. Pokyny pádluj, nepádluj, jak to proboha pádluješ, bacha šutr, mě tentokrát nevyváděly z míry, proud nás unášel a nějaký šutr se gumáku netýká. Byla jsem označena za velmi vzpurného háčka, což pohladilo mé ego. Jenže Pavel začal mít problémy se zády a nohama, úpal se taky hlásil, takže pro tohle léto šlus. Kluci ho pomohli vyprostit z lodě, nechali nás v kempu v Branné. My si zavolali taxík a dojeli pěkně po pevné zemi. Ale o zážitky s kamarády jsme nepřišli, ujali jsme se "týlového zabezpečení". To znamená převozy aut do dalšího kempu, nákupy proviantu, zabrání vhodného místa v kempech a tak podobně.

Další lágrování bylo ve Spolí u Českého Krumlova. Na kempový život jsem si musela teprve zvyknout. Domácnost na celý týden byla směstnaná v autě – pravé zadní dveře šatna a koupelna, levé zadní věci na spaní, zadní dveře špajz a kuchyň. Od druhého dne přestalo tohle rozdělení platit a nedovedete si přestavit, jakou radost přinese nalezená druhá ponožka nebo zubní kartáček. Taky jsem přišla na chuť hromadnému korzování s rolí toaleťáku a mycími potřebami. Všechny tyhle ústrky však byly zapomenuty v okamžiku, kdy chlapi rozdělali oheň, vytáhli kotel a holky začaly vařit společnou večeři. Nic se nevyrovná v chuti těstovin s lečem a klobásou, rizotu z masových konzerv nebo šťouchaným bramborám s cibulkou masem z konzervy. Mezitím se setmělo, Pavel a Ondřej naladili kytary, kemp kolem postupně utichal a dlouho přes půlnoc se sedělo a zpívalo. Usínání ve spacáku vedle stanu s pohledem na hvězdy a kytarovou ukolébavkou, ohříváček na několik příštích zim.

Admirálové rozhodli, že ve Spolí zůstaneme, dáme den volna, zajedeme do Krumlova a večer na představení Carmen a po řece budeme pokračovat až další den. Viktorie sice protestovala, že s kulturou nepočítala a nemá sebou své boa, ale byla přehlasována. Dopoledne koupání v řece, odpoledne kafe nad řekou v Krumlově a pozorování, kolik lodí se udělá ve šlajsně. Večeře odbytá namazanými chleby a kulturychtiví se vydali do divadla. Několik nás hůře chodících zůstalo hlídat tábor, udělali jsme si malý kytarový večer a byli zvědaví na dojmy účastníků kulturní expedice. Když se po půlnoci vrátili, vyprávěli jako největší zážitek, jak se po nich podle směru měnícího se větru ohlíželi a odsedali si nastrojení zahraniční turisté z Krumlovských hotelů. Jó, ohněm prouzené bundy asi nejsou ten nejlepší oděv do divadla, byť přírodního. Další dny se postupně dojelo až do Zlaté koruny rozlučkový večer u táboráku a rozjezd domů.