Pro začátek něco z historie nedávných let. Jsem z generace, která v první třídě ještě počítala na kuličkovém počitadle, telefony byly tak tři na jednu vesnici a k počíttači jsem sedla někdy v 45 letech. Jsem tedy na sebe náležitě hrdá, že dnes zvládám téměř vše, do čeho se generace našich dětí a vnuků už narodila a bere to jako samozřejmost
Já a můj partner Pavel jsem se narodili ve stejný den, jen Pavel o tři roky dřív. V sobotu se konala velká oslava jeho kulatých 60., sedělo a zpívalo se do časných ranních hodin. V jednu chvíli šla řeč o půvabech cykloturistiky a Pavel si povzdychl, jak jeho osamělé kolo zahálí v kůlně. Já se při té debatě tvářila, že něco takového se mě absolutně netýká a nikdy týkat nebude, na kole jsem seděla naposledy před třiceti lety a cyklistika je pro mě uzavřenou životní kapitolou. Jenže - nikdy neříkej nikdy.
Nastalo pondělní odpoledne, všechny stopy po oslavách zahlazeny, v předvečer opravdových narozenin konečně nastal vytoužený poklid po týdenním maratonu. Sotva jsem si na chvíli sedla a najednou slyším: "mám pro tebe dárek k narozeninám, ale musíme pro něj zajet". Poněkud jsem znejistěla, co to může být, když se pro to jede v půl šesté večer, ale poslušně jsem nasedla do auta a vyrazili jsme směr ostravská aglomerace. Ukolébána teplým podvečerem provoněným posekanými loukami jsem si začala užívat jízdu. V bezpečné vzdálenosti 50 km od domova mi Pavel opatrně oznámil, že tím narozeninovým překvapením bude kolo. Nadšeně líčil, jaká je to superkoupě z aukra, prý kdybych v cyklistice přece jen nenašla zalíbení a kolo bylo odsouzené k odložení do kůlny není to zase tak veliká investice. Moje opatrné námitky, že prý existují chlapi, kteří svým ženám kupují k narozeninám botičky, kabelky, šperky nebo parfémy, odbyl Pavel slovy "koukáš na špatné filmy". Smířena s představou, že se sice stanu majitelkou kola, ale jezdit na něm mě nikdo nedonutí, jsem si dál vychutnávala atmosfétu podvečerního výletu do neznáma. To jsem ještě netušila, co nastane zanedlouho.
Současně s Pavlem vstoupila do mého života GPS navigace. Řídím od 18. let, pokud nejsem za volantem, byla jsem zvyklá být spolupracující spolujezdec a najednou nesmím mluvit do řízení, ale ta ženská z mobilu může a ještě ji ten můj chlap na slovo poslouchá. No, kdo byste se necítili přinejmenším ukřivděně. V 19 hodin jsme dorazili do Frýdku a Pavel začal uvažovat, že Karviná, kam máme namířeno je tak nějak vpravo od Ostravy. Zapnul tedy navigaci a začala ta pravá legrace. Na slovo poslouchal pokyny "...po dvoustech metrech zabočte doprava... nyní zabočte doleva...přepočítávám trasu..." a my se proplétali chaotickou slezskou zástavbou, občas projížděli polní cesty kolem hnojišť, abychom na chvíli vjeli na asfaltovou silnici a opět podle pokynů navigátorky odbočili na lesní cestu. Dokonce jsme se jednou uprostřed pole a podruhé na jakémsi mostě dozvěděli že "...nyní jste u cíle...". Chvíli jsem se zabývala úvahami jaké asi genetické propletence v tomto kraji vznikají, protože chlopi nemají šanci při cestě z hospody trefit v tom urbanistickém chaosu k té své robce. Ze dvou možností - buď se vztekat nebo se tomu smát jsme svorně zvolili tu druhou a ve 20.30 jsme konečně stáli před cedulí "Karviná". Krátký telefonát majiteli kola a odpověď "co děláte v Karviné, já bydlím v Havířově" vyvolal náš další záchvat smíchu. Opět přišla ke slovu navigace, ovšem Pavel v půli cesty dospěl k poznání, že používat občas vlastní rozum a držet se hlavních silnic a dopravních ukazatelů není na škodu. Tentokrát nám těch 15 km trvalo jen hodinu a ve 21.30 jsem byla obdarována tím nejhezčím ojetým kolem na světě. Ovšem, když připočítáte projetý benzín tak i tím nejdražším. Kam se hrabou botičky nebo parfémy. Zpátky už spoléhal na vlastní hlavu, nějakým nedopatřením jsme se sice ocitli bez dálniční známky na dálnici, ale o to dřív jsme byli doma a o možnou pokutu se kolo naštěstí neprodražilo.
Tak jsem se stala po třiceti letech majitelkou jízdního kola a při pohledu na něj si začínám pohrávat s myšlenkou, že jen co pochopím taje přehazovačky, snad na něj i sednu.